Jak to všechno začalo
Vlastně vždycky jsem měla pejska. Když jsem se nedávno přestěhovala do domečku se zahradou, bylo celkem přirozené, že jsem začala přemýšlet o čtyřnohém kamarádovi. Chvíli jsem se rozhodovala, jestli pomůžu opuštěnému pejskovi z útulku nebo si pořídíme čistokrevného pejska.
Když mluvím o tom MY, dalo mi trochu práce přemluvit přítele, abych si mohla kamaráda pořídit. Původně jsem mu chtěla dát asi rok na "rozdýchání". Nějak to nevyšlo. Sestra mě upozornila na inzerát na internetu, ať se jdu podívat. Moc se mi nechtělo. Věděla jsem, že se dopejsků zamiluju a bude mi to akorát líto. A taky že jo. Už nevím, proč jsme se doma nepohodli, ale v každém případě jsem se rozhodla, že si pejskapořídím hned.
S paní z inzerátu jsem se dohodla na návštěvě. Někdy na konci července jsem sedla do auta a jela skoro pět hodin, než jsem se dostala na jižní Moravu, abych si prohlédla šestitýdenní štěňátka rhodéského ridgebacka.
Přivítala mě nejdřív starší milá paní a hned za ní trochu rezervovaná fenka Alma, maminka štěňátek. Po dvorku pobíhaly roztomilé zrzavé kuličky. Jedno štěňátko bylo světlejší a jedno tmavší než ostatní. To tmavší se mi mooooc líbilo. ale hrnul se ke mě nestandardní chlapeček. Vzhledem k tomu, že jsem tak jako tak kupovala štěně bez PP, koukala jsem hlavně na mámu a na to, jak se štěnda chovají a jestli jsou zdravá. Teda aspoň tak, jak to laik dokáže poznat.
Mamina se chvíli chovala rezervovaně, no jak by ne, když jí jde někdo okukovat mimina. Po chvíli ovšem začala předvádět, jaká je super máma. A opravdu mohla být na ty své kuličky hrdá.
Prcka, který se ke mně hrnul, jsem si nakonec půjčila a okukovala ho v náručí. Máma kontrolovala, jestli se u mě má dobře a co chvíli zase odbíhala k ostatním štěňatům. A už tehdy bylo jasné, že tenhle kluk s nesouměrnými korunkami a velkou bílou náprsenkou bude můj. Měl krásné silné, rovné tlapky, typické ustarané ridgebacčí vrásky na čele a úžasné oči. Varlata, zuby, uši, oči vpořádku. A už tehdy se z jeho projevů dalo vyčíst, že to bude temperamentní pes, který ví, co chce. Takový tvrdohlavý trumpetka.
Než jsem odjela, dostal růžovou mašli, abych si ho poznala. Líbila se i ostatním sourozencům. Během několika vteřin se o ni všechna štěňata přetahovala. Se svým chlapečkem jsem se ani nerozloučila, protože zalezl do pelíšku a usnul.
Od samého začátku se nepochybovalo o tom, že to bude VON. Ridgeback je předurčen, aby dostal nějaký predikát. Dostal jméno mého přítele, tedy von Špringrstein. Ale jak mu budeme říkat? Celou cestu domů jsem přemýšlela o jméně. V hlavě se mi honila různá jména. Najednou jsem projížděla kolem poutače na hotel Gustav Mahler. Říkala jsem si Gustav, Gustav, Gusto. Ne! Bedřich Smetana, Antonín Dvořák. Jo, to by šlo. Ale jak naněj budeme volat. Bedřichu Antoníne je fakt dost dlouhý. Tonda. To je blbý. Béďa. Méďa Béďa. To je ještě horší. Bedřich = Fridrich = Frederick. Jo, to už by šlo. Ferda. Fredy. Trefa!
Na konci srpna, když nám vybouchla dovolená kvůli mým státnicím, jsme si jeli pro štěňátko, pro Fredyho. Přijeli jsme na místo. Alma mě poznala a vítala. Petr z ní nebyl vůbec nadšený. Slintala mu do klína a vůbec se o něj otírala. A on tak nechtěl. Ten odpor v jeho očích:-)
Štěňátka už dávno růžovou mašli rozkousla, ale svého chlapečka jsem poznala i tak. Ta bílá náprasenka je prostě jeho.