Když už jsem byl větší miminko
Není na světě lepšího psychiatra,
než je štěně olizující Vám obličej.
Ben Williams
První dva týdny se mnou byla Eví doma celý den a učila mě dávat pacinku a sedat a lehat. Byl jsem moc šikovný a všechno jsem rychle chápal. Nejdřív mě vlastně musela naučit moje jméno. Říkala mi Fredy, Fredy, no ty jsi šikovný Fredýsek, prdísek. A u toho taky zůstalo. Jsem šikovný Fredýsek:-)
Pak začali odjíždět. Asi za jinýma pejskama:-( Ne, to ne. Miláček jsem já a taky šikulka. Říkají, že do práce. Že by taky lovili lvi, ale proč mě nevezmou s sebou? A pak to přišlo, Eví mě vzala s sebou do práce. Má to tam pěkný. Samé dobré věci na kousání. Z jedné té věci koukal provázek, tak jsem si s ním hrál. Žádná extra kvalita, za chvíli bylo po něm. Žůůva. To se asi nesmí. Eví říkala, že záložky a knížky se nežerou. Ale já je nežral, já si jen hráááál!
Září bylo moc krásné, chodili jsme na procházky na louku. Hledal jsem tam kamarády, ale nikdy jsem žádné nenašel. Zkoušel jsem to v trávě, na poli... ale nic. Často jsem se rozhlížel, co je nového. Ono bylo vlastně pořád něco nového. Na každé procházce mě něco překvapilo. Třeba žabky. To jsou pěkný uličnice. Skoro jako já:-) Jsou jako na pérko, takže taky skoro jako já. Jenže ony se mi vždycky schovaly do vody a to potom není žádná hra.
Voda. Jo, jo. V misce je dobrá, ale skákat do ní jako žabky, to ne. Jednou jsem se běžel podívat, co se to děje a spadnul jsem do náhonu. A tam byla voda! Lidi, ono to nebylo zas tak zlé. Eví měla trochu strach, abych nastydnul. Ono bylo docela teplo, tak ta koupel byla celkem příjemná. Jako v lázních. Trochu bahna, trochu chaluh. Jenže ta koupel, která následovala, když jsme přišli domů, už tak prima nebyla. Vanu nemám rád, brrrr. Eví mě jinak netrápí, takže mytí občas přetrpím. Jsem čistotný. Koupu se maximálně jednou za měsíc, a to ještě jenom nožičky a někdy bříško.
Voda mě strááášně baví. Hlavně ta v řece. Teď je na mě teda ještě zima, ale přemýšlím o tom, že bych, až bude teplo, zkusil tu řeku pořádně očuchat. I zevnitř.
No jo, musel jsem se taky naučit otřít si nožky, než jdu domů. Taková divná procedůůůůra je to. Jedna, dvě, Honza jde, třetí, čtvrtá. Že se Eví s Péťou taky takhle nečistí. Oni ošmrdlají boty na rohožce a je to.
Při procházkách jsem se naučil spoooustu věcí. Třeba chodit na vodítku. Ale to mě moc nebaví. Jenže vždycky když Eví vzala vodítko, věděl jsem, že půjdeme někam ven.
Často jsme místo na louku šli do města. Tam není taková legrace. Běhá tam moc takových divných velkých psů a strašně vrčí. Dnes už vím, že to jsou kamiony, které jezdí do automobilky a převážejí jiná auta. Už se jich nebojím, ale když jsem byl ještě úplně malý, nechtěl jsem chodit nikde, kudy jezdily. Eví mi říkala, že to jsou jen auta a když budu poslouchat, tak se mi nic nestane. Před tím, než přejdu silnici, si vždycky sednu a počkám, až mi Eví dá povel "jdeme". Zatím nás ještě žádný kamion nesežral, tak to asi funguje.
A pak je tam taky spousta kamarádů pejsků, ale někteří vůbec nejsou kamarádi, protože na mě vrčí. Ale mě to neva. Stejně bych si s nima chtěl hrát. Teda dřív. Teď už taky vím, že by mě mohli kousnout. Kolem pejsků, kteří vrčí, raději jen projdu a nevšímám si jich.
Ve městě jsem se naučil asi jen jednu dobrou věc. Čekej. Chodím totiž s Eví nakupovat. Před obchodem mě uváže k lavičce, na kterou si sednu a důchodci nadávají, co tam dělám. Já se jen doširoka usmívám a myslím si svoje. Oni si na mě občas ukazují a říkají, koukejte, jak se ježí a cení zuby. To je dobrý vtip, co? Proto se jim taky směju. Za chvilku Eví přijde a dostanu ňamku. Obvykle chodíme domů nějakou oklikou, ale já stejně všechny cestičky už znám.
A vůbec, ve městě je spousta podivných věcí, kterých se občas lekám. Třeba malé přenosné dopravní značky. Kdo má vědět, že mě to nekousne. Nebo třeba hydrant. Vypadá to jako malý člověk a třeba mě to chce sežrat. Nebo taková bronzová želva v Olomouci na náměstí u staré radnice. No tak ta byla určitě větší než já. A pořád se na mě koukala. Ale pak ji šla Eví pohladit a to už jsem se jí nebál.
Zase se vrátím k procházkám po louce. Tam je to prostě nejlepší. Na louku chodíme pořád a učím se tam nové povely. Teda Eví se snaží a mě se moc nechce. Jen občas mám fakt chuť udělat jí radost a to se pak můžu přetrhnout, ale aby si moc nevyskakovala, není to moc často:-) Pořád pilujeme přivolání. Pořád mám tolik práce, abych všechno očuchal a všechno prozkoumal a zjistil co a jak, ale Eví ne. Musím jako pako běhat k ní. A tak radši prozkoumávám a moc k ní neběhám. Tak toho totiž stihnu víc:-) Ale poslední dobou zjišťuju, že když na zavolání přiběhnu, dostanu velkou pochvalu a něco malého k tomu a můžu si jít zase hrát a Eví má velkou radost. Dřív mě hubovala, teda ona nic neříkala, ale byla smutná, že jí asi nemám rád. A tak se teď snažím:-) Taky umím nosit aportek.
Na louce jsme se seznámili s Barčou a Zuzkou. Zuzka je pěkně nevrlá. Zato s Barčou pořádně dovádíme. Poprvé nás vzali do lesa. Tam je to taky fain. Stopy koníků, srnek a divočáků. Kromě koníků jsme zatím žadné zvířátko nepotkali. Škoda.
Les mám taky rád. Chodím na šišky. Občas nosím i klacík. Ale to jen když nenajdu žádnou stopu. Těch v lese je. Jo jo, stopovat, to mě baví, ale jen tak amatérsky. Pro zábavu. Žádné lovení.
A po procházce se straaaaaaašně rád vracím zpátky domů. Je tam miska plná granulek, někdy masíčka se zeleninou nebo jogurtu. Mám tam svůj pelíšek, svoje místečko na gauči...
Je to Váš přítel, Váš společník, Váš obránce, Váš pes.
Vy jste jeho život, jeho láska, jeho vůdce.
Bude Váš, věrný a oddaný, do posledního úderu srdce.
Jste mu povinnován zasloužit si takovou oddanost.
N. N.