Návštěva v Olomouci
Abychom získali správnou představu o své důležitosti,
měl by každý mít psa, který ho bude zbožňovat,
a kočku, která ho bude ignorovat.
N. N.
V pátek 16. února mě Péťa s Eví naložili do auta a vyrazili jsme. Koukal jsem, kam to jedeme, jenže jsme jeli dlouho, tak jsem si dáchnul. A když jsem se vzbudil, pořád jsme ještě jeli, ale už to trvalo jen chviličku. Přijeli jsme do města, tam bylo lidí. Všechno jsem to musel prozkoumat a očuchat.
Najednou se objevila Martina a nějaký srandovní pán, který si se mnou chtěl hrát. No tak joooooooooo. Hrajem! Stejně, na rektorátě v Olomouci je to fain. Akorát by mě zajímalo, co je to rektorát?
S tetou Marťou jsme vyrazili zase někam autem, ale to už jsem byl fakt otrávený. Na co mám teda nožičky?
Překvápko! Oni mě vzali do Zoo na Svatém kopečku. Teda nejdřív jsem si musel nechat nasadit košík. Bléééééééééé, ten nemám rád. Kupodivu jsem na něj docela rychle zapomněl. To byste se divili, co všechno nebo spíš koho všeho můžete v takový Zoo potkat. Třeba kozy, nebo jelínky, lišky, vlky a tak...
Tahle návštěva v Zoo byla mooooooooooc pěkná. Moc se mi tam líbilo. Jo a taky jsme viděli vemblouda a klokany s kapsou.
To byl teda zážitek! Dokonce jsem si večer dadnul a už jsem si vůbec nechtěl hrát, jak jsem byl unavený.
Druhý den, v sobotu, hned ráno jsme se šli s Eví proběhnout po okolí. Trochu jiný než u nás doma, ale dobrý. Potkali jsme nějakýho nasupenýho hafana. Teda on to nebyl hafan, něco jako ty kamiony, co vozí auta u nás. Ale tohle jelo po úplně divný silnici. A pak Eví říkala, hele mašinka. Tak to asi byla mašinka. Nebo co.
V poledne jsem dostal od oběda kostičku:-) A jeli jsme na výlet. Že by zase do Zoo. Tak ne. Tentokrát jsme dojeli skoro na louku. A byli tam strašně divně oblečení lidé. Masopůst. No ty lidi jsou divný. A hrála u toho hudba moc nahlas. To se mě nelíbilo, tak mě Eví s Péťou vzali na procházku. Ještě jsem tam nebyl, takže jsem vůůůůůbec nevěděl, co kde je a musel jsem to všechno prozkoumat. Bylo moc krásně a mě se moc prima běhalo.
Z cesty mezi poli jsme se brzy dostali k potoku a potom do lesa. Sice tam nesvítilo sluníčko, ale spousta pachů zaměstnávala můj čumáček. Potkali jsme i paní s pánem, trochu jsem se lekl, tak jsem ňafnul a paní se lekla taky:-)
Koukejte, když běžím, lítají mi uši. No to je sranda.
V lese bylo moc fain. Listí šustí. To mám rád, když se do něj můžu podívat. A běhat jen tak.
Na cestě zpátky se mnou Eví zkoušela cvičit. Ona si myslí, že mě přečůrá, že to nepoznám, ale já to poznám! A to teda ne. Mě se poslouchat nechtělo. Jenže jsem bláznil moc a to se Eví nelíbilo. Takže jsem nakonec dostal vodítko a cvičit jsem musel. A hotovo. Já už asi vím, že poslouchat se musí pořád.
Když jsme došli zpátky do Bukovan, pořád tam byli ty divný lidi a pořád hrála hudba moc hlasitě. A najednou se tam objevila kamarádka. Úplný já, když jsem byl ještě malý. Bessinka. A byla úplně, ale úplně stejně praštěná jako já. A ještě pořád měla jehličky. Au. No tak teprve teď jsem opravdu zjistil, jak to muselo Eví bolet, když jsem si s ní hrál na kousanou. Bessinka mě okusovala pysky a nožičky a vůbec úplně všude, kde to bylo jen trochu možné. Ale určitě z toho vyroste. Jako já:-) A až vyroste, bude z ní krásná slečna.
Dával jsem pozor, abych jí nic neudělal. Ona si chtěla pořád hrááát. Nakonec to vlastně bylo moc pěkné odpoledne. Hlavně kvůli Bessi.
V neděli ráno jsme se zase naložili do auta a jeli jsme domů. Protože bylo fuj hnusně, ani z okna jsem nekoukal, ale radši spinkal. Když jsem se probudil už bylo zase pěkně a mohli jsme klíďo jet na cvičák za Merinkou a za Benem...